V posledním historickém příspěvku za rok 2022 nahlédneme do minulosti
kostela sv. Leonarda, nejcennější architektonické památky naší obce,
která je registrována i jako kulturní památka ČR.
Nejstarší dochovanou zmínku o zasvěcení kostela svatému Leonardu,
který je patronem mj. sedláků, kovářů, zajatců a též ochráncem
dobytka, máme z roku 1425. Veškeré starší písemné zmínky byly
v nedávných letech vyvráceny jako mylné, což ale nezaručuje, že u se
u nás kostel nenacházel již před tímto datem. Nejstarším doloženým
farářem je Václav, který zdejší farnost spravoval k roku 1478.
Pokud se ale zaměříme primárně na dějiny kostela v podobě, ve které
jej známe dnes, musíme se přenést do 70. let 18. století. Místní kostel
se tehdy nacházel ve skutečně špatném stavu, čehož si byl vědom
i tehdejší farář Johann Joseph Kylian (působil zde v letech 1753 až
1777). Z jeho popudu došlo k celkové přestavbě svatostánku a rovněž
výstavbě nové budovy fary. Věřících navíc přibývalo a místní malý
kostel již svou kapacitou nedostačoval. Za finanční podpory olomoucké
konzistoře, osobního daru faráře Kyliana a vlastního majetku farnosti
práce započaly. Základní kámen byl položen a farářem posvěcen
14. června 1774, stavba započala v červenci. Hlavní kostelní loď byla
hotova za dva roky, z původního kostela tehdy ještě stála předsíň a
část hlavní věže. Nová věž byla kompletně dokončena v červnu
1777. Namísto přestavby tak došlo ke stavbě zcela nové budovy v barokním
slohu. Do věže byly umístěny tři nové zvony, areál tehdejšího hřbitova
byl obehnán ohradní zdí s branou a pod hlavní lodí byla zřízena
krypta.
Totožnost architekta stavby nám není známa. Dochovaly se pouze informace,
že řezbářské práce zhotovila firma Jana Michaela Scherhaufa, oltářní
obrazy namaloval Josef Korompay z Brna (kromě obrazu na hlavním oltáři, ten
byl během pozdějších let buď přemalován nebo vyměněn). Roku 1787 byly
ze zrušeného kláštera v Olomouci zakoupeny varhany, které vyrobila firma
Josefa Staubingera.
V roce, kdy byla stavba dokončena, umírá také její hlavní iniciátor
farář Kylian. Jako symbol vyjádření úcty byl jako jediný ze všech
místních farářů pohřben v kostelní kryptě. Jeho nástupcem se stal
dosavadní kaplan v olomouckém kostele sv. Mořice Laurenz Kubenka. Ten
zajistil opravu střechy fary, která však v roce 1783 při požáru vesnice
shořela. Kostel požárem zřejmě zasažen nebyl. O téměř 50 let později
se už ale ani on ohni nevyhnul. Vyhořela horní patra věže, zvony vlivem
žáru praskly a společně s věžními hodinami spadly dolů.
Z pozdějších dějin místního kostela je třeba vyzdvihnout osobnost
faráře Jana Lochmanna, čestného občana Hněvotína, který zde působil
během let 1916 až 1936. Výrazně se podílel na podpoře místního
spolkového života, patřil k nejaktivnějším členům odboru Národní
jednoty. Podporoval zřízení české školy a po celou dobu první republiky
se stavěl za zájmy hněvotínské české menšiny.
Od roku 1963 do 1994 neměla místní farnost vlastního faráře. Její
správu měli na starost administrátoři ze Slavonína a následně
z Těšetic. Až v polovině 90. let se stal místním farářem Eduard
Krumpolz. Za jeho správy došlo na rozmezí let 1995 až 1998 ke kompletní
rekonstrukci kostela. Opravena byla věž, průčelí, báně, věžní hodiny,
chrámová loď, presbytář a proběhla celková sanace zdiva. Rekonstrukce
přišla obec na 5 000 000 Kč.
Že úsloví „je na tom práce jak na kostele“ není pouhou frází
vidíme neustále. Památka velkého významu, jakou místní kostel dozajista
je, vyžaduje neustálou péči. Tou prozatím poslední je letošní
generální oprava střešní krytiny a renovace malé věžičky, tzv.
sanktusníku.
Veškeré informace pro tento článek jsem čerpal z publikace Historie
Hněvotína autorské dvojice Lubomír Novotný a David Papajík, kterou
všem z vás vřele doporučuji k přečtení. Dozvíte se v ní o našem
kostele (a nejen o něm) ještě mnoho dalších zajímavostí, na které už
zde bohužel nezbyl prostor.
