Dlouholetý ředitel místní školy, iniciátor stavby kulturního domu,
předseda národního výboru nebo aktivní člen obecního kulturního života.
To všechno, a ještě mnohem víc byl Rudolf Albrecht, od roku 2012 čestný
občan Hněvotína.
Narodil se 16. dubna 1911 v Náměšti nad Oslavou do rodiny četnického
nadstrážmistra. Matka mu ve třech letech zemřela a s novou nevlastní si
příliš nerozuměl. Když mu bylo deset let, poslal jej otec studovat na
gymnázium do Kroměříže. Během studií zde si začíná aktivně dopisovat
se svou budoucí manželkou Marií, rozenou Havlínovou, z Hněvotína. Po
6 letech v Kroměříži přechází na gymnázium v Zábřehu na Moravě,
kde setrvá do roku 1929. Rudolf toužil studovat buďto filozofii nebo
medicínu. Jeho otec ale neměl na tak drahé vzdělání svého syna peníze, a
tak se mladý Rudolf rozhodl si přivydělával jako výpomocný učitel.
Nejdříve v Návsí, poté Horním Těrlicku a Komorní Lhotce.
V říjnu 1931 nastoupil povinnou vojenskou službu, během které
absolvoval záložní důstojnickou školu 7. divize v Olomouci. Tuto službu
ukončil roku 1933 v hodnosti poručíka pěchoty. Následně se vrátil na
dráhu učitele – tentokrát ve Stonavě na Těšínsku a následně
v Hrubé Vodě. Během působení zde si 1. února 1934 vzal svou životní
lásku Marii. O dva roky později se manželům narodil syn Milan. Albrecht zde
sváděl až do roku 1938 velké boje s přívrženci Konráda Henleina, což
později přispělo k jeho pronásledování nacisty. Na vlastní žádost byl
ještě před válkou přeložen jakožto učitel na hněvotínskou školu.
Se začátkem druhé světové války byl Albrecht zatčen a až do roku
1942 vězněn v koncentračních táborech – nejdříve v Dachau a poté
v Buchenwaldu.
29. září 1942 se po propuštění vrací zpět do Hněvotína a nastupuje
jako učitel do Olšan. Pravidelně se však musel hlásit na olomouckém
Gestapu a někteří místní na něj německé státní policii donášeli. To
Rudolfovi nezabránilo v pomoci válečným zajatcům, které zásoboval
šatstvem, mapovým materiálem nebo výzbrojí. K zisku tohoto materiálu
využíval spolupráce s rodiči svých žáků nebo se staršími občany
z Hněvotína a Topolan, čím všichni zúčastnění riskovali své životy
i životy svých nejbližších.
Ke konci války Albrecht sestavil skupinu místních, která po 9. květnu
1945 převzala v obci moc. Sám byl jmenován prvním předsedou tohoto
revolučního MNV. V půlce srpna téhož roku nastupuje zpět na
znovuotevřenou hněvotínskou měšťanku a stává se jejím prvním
poválečným ředitelem. V této funkci následně setrval dalších deset
let. O rok později inicioval proces stavby nového osvětového kulturního
domu. Během výstavby musel bojovat s odporem některých místních,
byrokracií MNV a opakovaným zastavením stavby. I přesto všechno se mu
podařilo 30. prosince 1951 budovu slavnostně otevřít. Další úspěchy
slavil s oblíbeným divadelním spolkem „J. K. Tyla“, který jednu
dobu vedl.
Roku 1949 se manželé Albrechtovi dočkali druhého dítěte, dcery Jitky.
Za další tři roky se však museli vyrovnat naopak s bolestivou ztrátou
prvorozeného syna Milana, který podlehl dětské obrně. Pro Rudolfa byla
tehdy tato situace velmi těžká, ke všemu přibývaly problémy ve škole,
která trpěla na nedostatek učitelů – na 7 tříd připadalo jen
7 kantorů. Nemohl se tak naplno věnovat místní kulturní činnosti, která
jej tolik naplňovala. Věnuje se tak alespoň naplno mimoškolní činnosti
žáků, pro které zakládá biologický nebo pěvecký kroužek.
Ani po odchodu z ředitelského křesla Rudolf Albrecht nezahálel. Nadále
se věnoval společenskému životu, pořádal myslivecké hony pro známé
z okolních vesnic, věnoval se svému psovi, jehož chov patřil mezi jeho
koníčky, a až do důchodového věku byl členem mnoha organizací,
například svazu chovatelů. Nadále také šířil osvětu mezi mladou
generací, pořádal přednášky, na kterých vyprávěl o svém věznění
v nacistických táborech a o dalších hrůzách války.
Pan Rudolf Albrecht odešel na věčnost v srpnu 2001 v úctyhodném věku
90 let. Jeho manželka Marie jej přežila o pouhé tři a půl měsíce.
V Hněvotíně po sobě zanechal nesmazatelnou stopu, kterou se zapsal do
historie místní školy, obdivuhodná je jeho pracovitost, vytrvalost a
houževnatost, s jakou překonával osobní životní nástrahy, a přesto se
i nadále neúnavně angažoval v obecním společenském a kulturním
životě.
Po právu je naším čestným občanem Hněvotína, jehož život a dílo by
mělo být stále připomínáno novým generacím naší obce.
