Psal se rok 1968, když se v hlavách místních zrodila myšlenka na
vytvoření nového pietního místa, které by důstojně připomínalo oběti
světových válek z řad hněvotínských občanů. Tzv. Pražské jaro
přineslo uvolnění atmosféry, kterého využila místní skupina volyňských
Čechů, která celý nápad iniciovala. Třicítka členů soustředěná
v organizaci Svazu fašistických bojovníků vedená předsedou Josefem
Neradem na nic nečekala a plán na vybudování pomníku předložila
představitelům místního národního výboru.
Po vyjednání všech nezbytných povolení s výborem a dalšími úřady
mohly práce započít. Projekt pomníku vypracoval do května 1968 olomoucký
architekt Jaroslav Kovář ml., mimo jiné autor pomníku Rudé armády
v olomouckých Čechových sadech. Původní nákresy uložené v obecním
archivu ukazují, že se do pomníku zprvu plánovalo zakomponovat tehdy
nezbytnou rudou hvězdu. Ta se měla skvět na nejvyšším pilíři pomníku,
skrz onen pilíř měla být navíc vedena trubice pro neon, který by hvězdu
během večerů rozzařoval. Od tohoto plánu bylo upuštěno, vrchol pomníku
tak nakonec ozdobil husitský palcát.
Veškeré práce na budování památníku obstarali sami místní bez
jakéhokoliv nároku na finanční odměnu. Vše bylo odpracováno v rámci
tzv. „akcí Z“. Zapojili se zejména zástupci Čechů z Volyně, mezi nimi
i potomci některých padlých pánové Antonín Marek, Vladimír Polák a
Josef a Vlastimil Kočí. Dále se zúčastnili občané obce mezi nimi
i předseda MNV Rostislav Parák či tehdejší ředitel školy Otto Bajer.
Náklady na stavbu pomníku se vyšplhaly na 80 000 Kčs, celková hodnota
díla činila 130 000 Kčs.
Po roce náročných prací byl pomník dokončen a na 20. červenec
1969 připadlo jeho velkolepé odhalení spojené s nabitým celodenním
programem od 9 hodin dopoledne až do pozdních nočních hodin. Pomník byl
před svým odhalením skryt pod bílou plentou, nechyběly slavnostní projevy
zástupců volyňských Čechů a představitelů obce, jeden z proslovů lze
díky přepisu citovat: „Dovolte mi, abych vás co nejsrdečněji
přivítal…na dnešní naší slavnosti při příležitosti odhalení
památníku našim spolubojovníkům. Dnešní slavný den vzpomínáme naše
bratry, kterým nebylo dopřáno užívati svobody s námi a položili svoje
životy za svobodu nás všech.“ Po stržení plenty mohli všichni
přihlížející obdivovat výsledek více jak roční práce. Následovalo
položení květinových věnců k úpatí pomníku od zástupců obce,
místních organizací a spolků.
Původní pamětní deska nesoucí 18 jmen padlých a umučených za druhé
světové války byla na pomník instalována až pár dní po odhalení. Za
jednotlivými jmény se skrývají odlišné a jedinečné příběhy těch,
kteří položili svůj život za to, aby další mohli svobodně žít. Tyto
příběhy by jistě vydaly na další články, vzpomenu zde alespoň osudy
dvou jmen: Miloše Zatloukala a Františka Vilímce, které spojuje datum
8. května 1945. Zatímco teprve sedmnáctiletý Miloš Zatloukal byl v tento
den zasažen střepinou z vybuchlé bomby a stal se tak poslední
hněvotínskou obětí války, topolanskému rolníkovi Františku Vilímcovi se
osudným stalo tehdejší bombardování Topolan ze strany Sovětů. Při snaze
sovětských letců vyhnat z obce zbývající členy německého štábu byl
zasažen střelou z kulometu jednoho z letadel. Paradoxně se tak stal obětí
osvobozujících jednotek.
Pomník se dodnes hrdě tyčí ve středu obce a plní svou podstatnou a
důležitou funkci, která je psána na jeho středovém pilíři. Zajišťuje
věčnou paměť. Věčnou paměť bojovníkům prvního a druhého odboje.
