O tom, že se v blízkosti Hněvotína nachází jeskyně, neměl nikdo ani
tušení až do 7. prosince 1925. Tehdy se zaměstnancům lomu v dnešních
Skalách při jednom z odstřelů podařilo odkrýt vchod do tohoto záhadného
podzemního prostoru. O překvapivém objevu se zmiňuje i naše nejstarší
dochovaná kronika: „…byla objevena v lomech u Hněvotína jeskyně,
která vzbudila v okolí a v časopisech více pozornosti, než ve
skutečnosti zasluhovala…její délka obnáší 17 m, klesala do hloubky
12 m. Uvnitř byly nalezeny krápníky…avšak byly z větší části
poškozeny blízkou střelbou.“
Na průzkum jeskyně byl vyslán ten nejpovolanější – tehdejší
22letý asistent Geologického ústavu brněnské Masarykovy univerzity RNDr.
Josef Augusta. Je nutno připomenout, kdo vůbec Josef Augusta byl. Významný
paleontolog, vysokoškolský pedagog a spisovatel. Ve třicátých letech
navázal spolupráci s malířem Zdeňkem Burianem a společně sepsali řadu
knih s pravěkou tématikou, kterým se dařilo jak u nás, tak
v zahraničí. Po válce obdržel profesorský titul a léta byl vedoucím
katedry paleontologie na PřF UK v Praze. Jako odborník ve svém oboru
spolupracoval také na natáčení kultovního filmu Cesta do pravěku
režiséra Karla Zemana.
A právě Augustovým hlavním úkolem se stalo jeskyni prohlédnout a
podrobně popsat. Kopii tohoto spisu o jeskyni máme dodnes uloženou
v archivu OÚ, můžeme tak z ní v mnohém vycházet. Augusta jeskyni
situuje do jižní části vápencového lomu a v základě ji popisuje takto:
„Chodba jest 14 m dlouhá a velmi úzká, v nejširším místě
dosahuje 1 m šířky. Vchod do jeskyně byl v době mé návštěvy
/16. 12. 1925/ velmi úzký a příkře spadal do hloubi;“
V práci je poměrně přesně popsána Augustova cesta do útrob jeskyně.
Po 4 metrech od vstupu začala být jeskyně úzká natolik, že se dál dalo
dostat pouze plazením. Strop byl v těchto místech vysoký pouhého půl
metru. Na dně se povalovala suť a odstřelné kameny, které se do prostor
sesypaly. Po pár metrech začala být dutina prostornější, strop dosahoval
do výšky až 3 metrů. Augustově pozornosti neunikly počínající krasové
jevy: „Stěny jeskynní jsou pokryty vrstvou krystalického vápence a
maličkými krápníčky, z nichž největší dosahují asi 2 až 3 cm při
šířce 1/2 až 1 cm; zcela výjimečné šířky, asi 4 cm, nalezl jsem
stalagmit na velikém balvanu na konci jeskyně; tento nebyl však vyšší než
3 cm.“ Z dalších krasových jevů doktor zmiňuje počátek
vytváření tzn. krápníkových záclon či krasových vodopádů. Na stropu
jeskyně byly pozorovatelné komíny vyhloubené vodou a směřující
k povrchu.
Poslední část Augustovy práce má vcelku tajemné vyznění: „Ve
výši 4 až 5 m nad vchodem do jeskyně nacházíme úzký otvor, který snad
představuje vchod do jiné, nové dutiny vyššího patra, které pak komíny
bylo by spojeno s patrem dolejším. Nepřístupnost zamezuje bližší
probádání.“ Nicméně k dalšímu probádání po Augustově
návštěvě již zřejmě nedošlo. Kronika obce zmiňuje, že dal správce
lomu z bezpečnostních důvodů pokyn k uzavření a zasypání vchodu do
jeskyně. Všechna další neobjevená tajemství tak zůstala zasypána
pod zemí.
Dle zjištění doktora Augusty máme co do činění s malým jeskynním
systémem v počátečním stádiu krasové výzdoby. Doktor se k celému
objevu staví spíše skepticky, dle něj nelze očekávat velké podzemní
prostory, protože „mocnost místních střednodevonských vápenců je celkem
nepatrná“. Nicméně na závěr svého pojednání doporučuje, že by bylo
vhodné hlásit veškeré další objevy podzemních prostor během těžby a
také by bylo vhodné zamezit poškozování malých krápníků. Co kdyby
přeci jen šlo o počátek dalších, dosud neznámých, podzemních
prostor?
Ať to bylo, jak to bylo, my už se to dnes nedozvíme. Ve Skalách byste
jeskyni hledali marně. Vchod byl zasypán natolik důkladně, že se dnes
můžeme jen dohadovat, kde se tehdy nacházel. Příběh hněvotínské
jeskyně zmizel v propadlišti času a tiše vyčkává na nové speleologické
nadšence, kteří se pokusí tajemství odhalit.
