Období devadesátých let bylo v české postkomunistické společnosti
obdobím rozvoje soukromého podnikání. Náš stát tehdy postupně
přecházel z centrálně plánované ekonomiky na tržní. Také řada
hněvotínských obyvatel se tou dobou rozhodla zkusit své štěstí a vydat se
do vod svobodného podnikání. V obci se tak rázem vyrojila řada nových
služeb a podniků. V dnešním příspěvku si některé z nich
připomeneme.
Jedním z nejzajímavějších porevolučních pokusů o vybudování
multifunkční prodejny v Hněvotíně se stala prodejna EDOTT. Roku 1991 se
vedení obce rozhodlo prodat budovu čp. 97 v sousedství fary, která za
normalizace sloužila jako sídlo kanceláří Rudných dolů Jeseník.
Nemovitost zakoupili pánové Eduard Kožušník a Otto Petr, kteří v jejích
prostorách v říjnu toho roku zprovoznili moderní prodejnu potravin,
drogerie a průmyslového zboží. Otevřeno měla každý den včetně
nedělí. Tehdejší kronikářka paní Flášarová popisuje v kronice
nabídku obchodu: „V EDOTTu dnes prodávají sklo, porcelán, hračky,
výrobky z umělé hmoty, je tu papírnictví i pomůcky pro kutily a
samozřejmě potraviny s velkým výběrem našeho i západního zboží.
(…) Firma EDOTT předpokládá pro příští rok otevření občerstvení
venku se zákusky, nápoji a zmrzlinou.“ (Kronika 1991, s. 17).
Z velkých plánů ovšem brzy sešlo. Už v květnu 1992 byl EDOTT uzavřen
a budova prodána novému majiteli. Tímto sen o multifunkční prodejně
západního stylu skončil.
Kromě velkého projektu jakým byl EDOTT se na přelomu let 1991 a
1992 vyrojilo i množství menších podniků. Prodejnu drogerie si
v prostorech vlastního rodinného domu otevřeli manželé Křížkovi. Dle
kroniky měli mnohdy o dost levnější zboží než v EDOTTu. V prostorách
budovy pošty byla otevřena prodejna LENA paní Molerové, která zde nabízela
textil a obuv. V listopadu 1992 byl otevřen obchůdek se smíšeným zbožím
„U Myšáků“, který navazoval na rodinnou tradici poválečné prodejny
pana Aloise Klevara. O povolení k otevření řeznictví si zažádali
pánové Ženožička a Všetička. Do ostrého provozu se dostali o pár let
později.
Bývalé prodejně Jednoty se po roce 1989 příliš nedařilo,
propouštěla prodavačky a z důvodu nárustu konkurence vykazovala značné
ztráty. Navíc muselo dojít ke kompletní rekonstrukci její budovy, která
byla ve velmi špatném stavu. Došlo k výměně podlah, opravě střechy,
výměně topení a k řadě dalších úkonů. V době rekonstrukce fungovala
prodejna v náhradních prostorách restaurace v kulturním domě. V květnu
1992 prodejna obnovila provoz u křižovatky, již s novou vedoucí, paní
Janou Mlčochovou, jejíž rodina podnik provozovala až do léta 2017.
A jak tomu bylo s restauračními zařízeními? Koncem roku 1991 si
u autobusové zastávky otevřela kiosek s večerkou paní Čtvrtlíková,
o restauraci se rozrostla o pár let později. Od následujícího roku
obnovila provoz restaurace v kulturním domě, kterou před rokem
1990 provozovala Jednota. V pozdějších letech dostala dle dvojice svých
provozních, pánech Pohludovi a Popelkovi, jméno POPOREST. V roce 1994 se
otevření dočkala restaurace U Svatého Jána v čp. 1 pod vedením pana
Harině, fungovala ale pouze do konce dalšího roku. Se střídajícími se
provozovateli fungovala také restaurace Na Hřišti, která přetrvala dodnes.
Jak je znát, místní situace restauračních zařízení byla i v této
době značně nestálá a proměnlivá.
Do konce devadesátých let se v Hněvotíně prostřídalo velké
množství služeb. Od obchodů, řeznictví, restaurací, kadeřnictví,
květinářství až po kosmetické služby. V kronice 2000 se paní
Flášarová podivuje: „Je udivující, že při konkurenci supermarketů
a hypermarketů stále lze nakupovat ve 3 obchodech, a to nepočítám večerky
a další 2 obchody s průmyslovým a drogistickým zbožím i papírnictvím
a je tu i výběr umělých květin a hraček.“ (Kronika 2000, s. 28).
Tehdy nemohla tušit, že o pár let později budou uzavřeny všechny místní
prodejny se smíšeným zbožím a v některých obdobích i všechny
restaurace. Buďme proto rádi, že si dnes máme v obci kde nakoupit vše
potřebné a můžeme si zajít na chutný oběd či na něco k pití do
místní restaurace. Ať se všem hněvotínským podnikatelům co
nejlépe daří!
NEJEN EDOTT: Jaká je další historie budovy čp. 97
Objekt patrového domu čp. 97 je situován poblíž bývalé návsi,
v sousedství budovy dřívější německé školy, dnešní mateřské
školy, a budovy fary. V období první republiky se tak nacházel uprostřed
všeho dění v obci a jako hostinec byl centrem setkávání zdejších
obyvatel. Dle vzpomínek pamětníků byl jeho majitelem a provozovatelem pan
Kupka. Provozovna disponovala společenským sálem, ve kterém se pořádaly
společenské akce, v poválečném období zde se svými divadelními
představeními začínal ochotnický spolek J. K. Tyl, o kterém jsem již
v minulosti psal (článek zde: Ochotníci
v Hněvotíně).
Po druhé světové válce se dle písemných podkladů sál nacházel ve
špatném stavu, což vedlo k myšlence vybudovat nový kulturní dům se
zázemím pro společenské akce. Lze se domnívat, že význam hostince čp.
97 tak postupně upadal. V průběhu 50. let zřejmě došlo k jeho
uzavření a budova byla několik let nevyužívána. Dokládají to fotografie
z roku 1961, na nichž je objekt ve zuboženém stavu.
Objekt byl převeden na MNV v Hněvotíně, který s ním měl velké
plány. Dle technické zprávy o stavu budovy z roku 1969 se počítalo
s tím, že v rámci akce Z dojde k adaptaci objektu pro potřeby místní
mateřské školy. Z nápadu sešlo z důvodu nepochopení ze strany občanů.
Proběhla pouze částečná rekonstrukce, která zahrnovala opravu střešní
konstrukce, vybourání vnitřního zdiva a několika otvorů pro nová okna.
V tomto stavu budovu koncem 60. let od obce převzal nový investor, národní
podnik Geoindustria Jihlava, který s ní měl taktéž velké plány.
Dochovaná dokumentace z roku 1969 dokládá úmysl podniku přebudovat
budovu pro vlastní potřeby. V přízemí budovy měl vzniknout byt pro
domovníka a jeho rodinu zahrnující předsíň, koupelnu, toaletu, šatny,
kuchyň, spíž, obývací pokoj, ložnici a pokoj pro děti. V druhé části
přízemí byla dle plánů situována ubytovna pro sedm žen – sezónních
pracovnic podniku – sestávající ze tří samostných pokojů, umývárny a
toalety. V přízemí se měl ještě nacházet bufet, obsluhovaný z kuchyně
bytu domovníka, kde měly být vydávány snídaně a teplé večeře do
přenosných nádob pro sezónní pracovníky.
1. patro bylo plánováno pro čtyři kanceláře pro úředníky stavební
správy Geoindustrie. Ve východní části patra se mělo nacházet šest
mužských pokojů pro dvanáct sezónních zaměstnanců. Rovněž zde neměly
chybět umývárny, toaleta a úklidová místnost. V prostoru u schodiště
měl být situován sklad – archiv.
Počítalo se taktéž s jednopatrovou přístavbou u západní štítové
zdi, kde se za dob hostince nacházely hospodářské přístavky. Ty už byly
koncem 60. let z části zbourány či polozříceny. Přístavba měla
sloužit coby garáž pro osobní auto, dále jako elektrodílna a mechanická
dílna s příručním skladem. Zde mělo působit pět zaměstnanců
mechanizačního střediska – opravárny strojního zařízení stavební
správy v Olomouci.
Jak dokládají plány a nákresy, mělo jít o velkou akci, která měla
budově vrátit ztracený lesk. Ačkoliv podnik Geoindustria některé práce na
domě provedl a koncem prosince 1970 se kancelářská budova dočkala
kolaudace, k realizaci přístavby nedošlo. Už o dva roky později budovu od
firmy odkoupil národní podnik Rudné doly Jeseník. Ten si zde zřídil
kanceláře svého pracoviště technického rozvoje montovaných rodinných
domů pod západoněmeckou licencí. Působili zde mimo jiné významní
olomoučtí architekti Hynek Zdeněk (1966–1971 hlavní architekt města
Olomouce) a Antonín Škamrada (od r. 1984 ředitel Státního ústav pro
rekonstrukce památkových měst a objektů v Olomouci, autor rekonstrukce
Klášterního Hradiska a dalších památek). Tento podnik zde setrval
nepřetržitě až do roku 1987.
Toho roku se Rudné doly rozhodly, že by budovu rády odprodaly nebo
směnily za nemovitost v Olomouci. O objekt projevilo zájem místní JZD,
avšak po jednání s vedením obce bylo dohodnuto, že budova připadne opět
národnímu výboru. Termín prodeje byl dohodnut na následující rok.
V srpnu 1988 se předseda MNV Milan Blechta obrátil na finanční odbor
Okresního národního výboru v Olomouci s tím, že MNV žádá
o finanční limit ve výši 1 500 000 Kčs na zakoupení budovy, kterou by
chtěl následně rekonstruovat na nové nákupní středisko.
V listopadu 1989 přišla sametová revoluce, která do
Československa přinesla svobodnou společnost, která přála soukromému
podnikání. Nejinak tomu bylo v Hněvotíně. Vedení obce mělo rázem
důležitější starosti než na vlastní náklady budovat novou prodejnu.
Když se v září 1991 objevila nabídka o koupi budovy ze strany pánů
Eduarda Kožušníka a Otty Petra, vedení obce dlouho neváhalo a objekt
prodalo za 720 000 korun. Peníze získané z prodeje bylo v plánu využít
na dokončení plynofikace obce. O měsíc později udělil obecní úřad
souhlas k umístění provozovny a EDOTTu tak nestálo již nic v cestě.
Problémy ale na sebe nenechaly dlouho čekat. Do léta 1992 neměla
společnost EDOTT spol. s r. o. stále zaregistrované své sídlo
v Hněvotíně, přičemž se k tomuto kroku její vedení zaručilo. Na
jakékoliv výzvy ze strany obecního úřadu nebylo reagováno. Dopis ke
Krajskému soudu v Ostravě odeslaný starostou Janem Bernatem dokládá:
„Vznikají nám závažné pochybnosti v tom směru, zda tato společnost
je řádně zapsána v obchodním restříku a proto Vás zdvořile žádáme
o sdělení, jaké je registrované sídlo zmíněné společností a zdali je
firma zaregistrována jako společnost s ručením omezeným. Podotýkáme, že
se proslýchá o rozdělení této společnosti…“
Že projekt EDOTT nevyšel dokládá dopis z dubna 1992, v němž majitel
společnosti Otto Petr předává vedení obce informaci, že z důvodu
nerentability provozu byla prodejna uzavřena. Než byl spor s obcí ohledně
umístění sídla společnosti dořešen, firma budovu stihla prodat a to za
mnohem vyšší cenu, než za jakou ji od obce předtím koupila.
V současnosti je budova neobývaná, je využívána jako skladovací
prostor olomoucké firmy PRODOS spol. s r.o., pod kterou spadá
pedagogické nakladatelství vydávají školní učebnice a prodej svařovací
techniky, nářadí a ochranných pomůcek.
