V průběhu loňského podzimu jsem měl tu čest se opakovaně setkat
s panem Miroslavem Komínkem, který tehdy byl, ve svých 95 letech,
nejstarším občanem Hněvotína. Ze společných rozhovorů vzešlo množství
cenných vzpomínek na minulost obce, které jsem plánoval sepsat pro stránky
našeho Zpravodaje. Jak se ale říká, člověk míní a Pánbůh mění.
Koncem ledna nás pan Komínek navždy opustil, proto jsem se rozhodl článek
přepracovat a věnovat jej jeho zajímavému životu a dílu, které pro svou
rodnou obec vykonal.
Narodil se 19. června 1928 do rodiny Josefa Komínka a jeho ženy Marie,
rozené Staňkové. Otec na synovu počest opatřil fasádu nově zbudované
garáže u kovárny jeho dědečka na Velkém Válkově letopočtem jeho
narození. Dětství neměl jednoduché, neboť vyrůstal ve složité době
druhé světové války. Prvotní vzpomínky v něm zanechala docházka na
místní obecnou školu u kostela a zejména jeho třídní učitel Augustin
Marek, kterého tituloval jako velice vzácného člověka, jenž své žáky
vždy plně podporoval a všemu naučil. S úsměvem vyprávěl o podobě
učebny, kam docházely všechny české děti od 1. do 5. třídy. Malý pan
Komínek tak seděl v první lavici a za ním v páté řadě jeho o čtyři
roky starší strýc. Byl vychován v aktivní rodině, rodiče hráli
ochotnické divadlo, on sám byl členem Sokola, na čemž si velmi zakládal
celý život.
Po začátku války dokončil základní vzdělání v Olomouci a byl
přijat na střední školu při firmě Baťa ve Zlíně. Nástup na ni však
přehodnotil a zahájil studium na Střední průmyslové škole stavební
v Brně. Z válečného období vzpomínal na odvahu některých místních,
třeba na pana Josefa Albrechta, bývalého četnického strážmistra, který
bydlel v patře jejich domu. Během stanného práva němečtí vojáci
procházeli domy a hledali cokoliv podezřelého. Matku pana Komínka tehdy
zastihli, když měla doma ve spíži produkty z řádně nahlášené
zabijačky. Chtěli jí vše zabavit, ona to neuměla vysvětlit německy a
vypadalo to na velké problémy. Postavil se za ni pan Albrecht, který
němčinu ovládal, vojákům vyčinil a poslal je pryč. Silnou ranou pro pana
Komínka byla předčasná smrt Miloše Zatloukala v závěru války, který
byl jeho vrstevníkem. V Brně zažil během svých studií i bombardování,
jednou zasáhly pumy přímo ulici s jeho školou. On a jeho spolužáci měli
tehdy ovšem veliké štěstí, neboť v té době byli kopat na polích
zákopy.
Maturoval v roce 1948 a nástup komunistů do vedení země vnímal
negativně. Stejně jako jeho otec tíhnul k národním socialistům. Sám
přiznával, že odmítal oslovovat ostatní jako soudruhy, ač se ho to
snažili marně naučit. Po škole šel na vojnu, kterou strávil na východě
Slovenska v Trebišově. Zde spolu s kamarády utvořili kapelu a ve volnu
hráli po okolí, sám pan Komínek se ujal zpěvu, neboť dříve působil ve
sboru. Po vojně přišly jeho první pracovní příležitosti, působil
v ostravských Vítkovicích nebo v Košicích, kde řídil stavbu kasáren.
Dokončil si také vyšší vzdělání na škole při ministerstvu
stavebnictví v pražských Hodkovičkách. Roku 1951 si vzal za ženu Jarmilu
Stravovou z Bystročic, z jejich manželství vzešly dvě děti – syn
Miroslav a dcera Jarmila.
Právě počátkem 50. let zahájil pan Komínek svou dlouholetou činnost
pro Hněvotín a místní občany. Společně se svým otcem, který byl od roku
1948 starostou Sokola, zajistili pozemky pro stavbu nového hřiště.
Vypracoval plány sportovního areálu, které ve své době sice neuspěly, ale
realizace se dočkaly v nedávných letech. Nastoupil do stálého
zaměstnání v olomoucké Teplotechně, jeho pracovištěm se stal dům
U Jelena na Horním náměstí, který rozrůstající se podnik zakoupil a
zrekonstruoval. Zde působil coby ředitel správy speciálních prací a
zahraničních dodávek. Neboť nebyl členem strany, musel na nátlak KSČ tuto
funkci opustit a stal se vedoucím vývojových prací. Roku 1960 byl zvolen
poslancem MNV v Hněvotíně, v této funkci setrval dalších 26 let, velkou
část z toho jako předseda nebo člen stavebního výboru.
Z této pozice se pan Komínek zasadil o realizaci množství projektů.
Dohlížel na stavbu obecního vodovodu a kanalizace, zajistil přivedení plynu
pro rodinné domy a místní JZD, vypracoval prvotní plány pro rozšíření
garáže hasičské zbrojnice pro nové zásahové vozy (dočkalo se realizace
až 2018), později řídil práce na rekonstrukci a dostavbě dnešního domu
s pečovatelskou službou či výstavbě řadových domů u Floriánka.
Množství místních za ním docházelo pro radu ohledně rekonstrukcí či
stavby rodinných domů. Každému z nich vždy rád poradil a ukázal co a
jak. Po roce 1990 pan Komínek navázal spolupráci s farářem Eduardem
Krumpolcem a velkou měrou se přičinil na rekonstrukci kostela sv. Leonarda.
Za svůj úspěch pokládal, že se mu jako jednomu z mála v Česku podařilo
u památkářů prosadit injektáž ohradní zdi. Pro objekt fary vypracoval
návrhy, které počítaly s ubytováním pro studenty či s učebnami školy
a podílel se zde na realizaci vrtu pro tepelné čerpadlo, které budovu
učinilo co do vytápění zcela soběstačnou. Všech těchto výsledků, jak
přiznával, by nedosáhl bez kontaktů, které během života získal,
schopnosti vybrat si zkušené a šikovné lidi a zároveň zkušenosti ze
zahraniční, které nabyl při práci ve vedení Teplotechny.
Jako úspěšný místní projekt vyzdvihoval KERAMO. To vzniklo na přelomu
70. a 80. let v budově bývalé kovárny, která patřila jeho tetě a
strýci (dům naproti prodejně Qanto). Do této výrobny keramiky, v níž
působila třeba manželka pana Komínka, dojížděli na praxi i studenti
z Univerzity Palackého. Na stěnách chodby svého domu měli Komínkovi
vystaveno množství tamních keramických výrobků v čele
s panoramatem Prahy.
Nejen v Hněvotíně se pan Komínek realizoval. Během svého života
vyvinul řadu „zlepšováků“ a byl tak držitelem několika patentů.
Během našeho povídání za všechny zmínil patent na dvoukomorovou
kremační pec nebo zinkovací pec pro podnik v Žilině. Druhou zmíněnou pec
vylepšil tak, že se snížila její spotřeba zinku ze 100 g na pouhých
10 g. K tomu prohlásil: „To, že dáš myšlenku, to je největší
základ! U mě byla klika, že jsem uměl vytipovat zařízení, která jsem
uměl zvednout o více jak 100 %, což má význam hlavně ve velkých
fabrikách.“
S končícími 90. léty se pan Komínek ze zdravotních důvodů postupně
stáhl z veřejného života. Doma ale rozhodně nezahálel a nadále se
zajímal o dění kolem sebe, jak v obci, v Česku i ve světě. V roce
2013 zemřela ve věku 87 let jeho manželka Jarmila. V posledních letech
měl pan Komínek radost zejména z realizace sportovního areálu a aktivity
OÚ v pořádání akcí pro rodiny s dětmi. Prosazoval myšlenku obnovení
činnosti Sokola při základní škole, tvrdil, že pohybová činnost dětí
má být různorodá. Mluvil o potřebě obchvatu obce, aby se snížila
hustota dopravy, což zřejmě v blízké budoucnosti vyřeší dostavba
dálnice u Křelova. Taktéž si přál realizaci lávky na bývalé cestě za
FIT stezkou, kterou přeťala stavba D35.
Ač nás pan Komínek opustil, jeho odkaz žije nadále. Ať už v řadě
prací a projektů, které pro Hněvotín připravil či zrealizoval, nebo
v myšlenkách, které po celý život zastával. Razil moto „nebát se a
nekrást“ a největší hodnotu spatřoval v kvalitně odvedené práci pro
lidi. Velmi si cením toho, že jsem jej mohl v závěru jeho života poznat a
strávit s ním čas povídáním. Setkání s člověkem, jako byl on, pro
mě bylo velmi inspirující a doufám, že by byl s tímto článkem, kdyby si
jej mohl přečíst, spokojený.
